Michael Scott Rohan se narodil roku 1951 v Edinburghu. Od malička byl náruživým čtenářem a přečetl téměř vše, co se mu dostalo do rukou. Vzdělání získal v Edinburghu a Oxfordu, kam se vydal (což označuje za velikou chybu) studovat práva. Připojil se k tamní SF skupině a začal psát. Tam se seznámil s Allanem Scottem i se svou budoucí ženou Deborou, se kterou se později, roku 1977, oženil. Během studia a částečně i po něm se věnoval (jak to u spisovatelů tradičně bývá) mnoha různým odvětvím a zaměstnáním (editor, překladatel, knihovník). Poté, co získal roku 1973 vysokoškolský titul, utekl od práva k práci pro mezinárodní vydavatelství, kde pět dlouhých let editoval encyklopedie. Mezi Rohanovy zájmy patří historie, archeologie, antropologie ale také například klasická hudba (svého času dělal hudebního recenzenta a editoval pár věcí z této oblasti). Nyní žije se svou ženou ve vesničce poblíž Cambridge.

Zimní letopisy jsou příjemná nová trilogie, která se inspiruje a zakládá na osvědčených postupech a zápletkách (čitelné ovlivnění Tolkienem) a navíc přidává tu svou trošku originality, aby se přece jen odlišila. A to se jí docela dobře v prvním svazku daří. Důraz a originalita spočívá právě v kovářském umění a jeho naprosto originálním zpracování s přídáním magie. Také nápad dosazení Ledu za úhlavního nepřítele je docela správně tajůplný. Takže po přečtení se dá říct, že se jedná o čtivou klasickou fantasy oblečenou do nového hávu.

Druhý díl této poměrně kvalitní trilogie pokračuje tam, kde první svazek zdánlivě vítězně vyvrcholil. Ale před našimi hrdiny se otvírá další dobrodružství. Líčení kovařiny v knize přetrvává, ale zdá se mi, že už není tak podrobné. Rohan se spíš snaží soustředit na jednotlivé mocnosti a zaplést je do příběhu tak, aby bylo čtenáři jasnější jakou roli zastávají a na jakou stranu patří. Druhý díl také více zklouzává do stylu dobrodružného cestopisu.

I třetí díl kvalitativně nic nepokazil a udržel si ten specifický styl dobrodužného fantasy cestopisu (teď jsem asi definoval nový žánr :-) ), který si trilogie začala osvojovat od druhého dílu. Kovařina se opět stává jednou z nejdůležitějších složek románu a je vidět, že Rohan má i smysl pro pořádek a určité přírodní zákonitosti (často mezi zdánlivě kouzelnými technikami objeví trochu moderní vědy znalý čtenář postupy, které díky vědě využívá i lidstvo - jako např. elektrolýza, rafinování ropy, výroba grafitových vláken a podobně). Vysloveně úsměvné je, když pozorný čtenář pozná, že Elofova hlavní zbraň, se kterou je ve finále led poražen, se nápadně podobá způsobu, jakým Archimédes zapálil několik lodí při obraně rodných Syrakus pomocí dlouhých řeckých štítů vyleštěných do vysokého lesku. I ekologie planety je promyšlená a způsob jakým útočí Led na Elofův svět není vůbec nereálný (i když nám hrozí spíše opačná katastrofa díky globálnímu oteplování).

Celkový dojem je poměrně nadprůměrný hlavně díky řemeslně velmi kvalitnímu spojení starých technik a nápadů s originálními prvky jako je kovařina nebo mocnosti v lidských podobách. Tato trilogie neurazí nahodného ani náročného čtenáře - a co víc, mohla by i vytřít zrak všem sci-fistům, kteří tvrdí, že fantasy autor nemusí krom stylu psaní vůbec nic umět (přehled s jakým píše Rohan jim to snad vyvrátí).